Co mi z jižní Moravy chybí? Lidé, nářečí a obyčejné věci
Po přestěhování z jižní Moravy do Jihlavy jsem si začala uvědomovat, kolik obyčejných věcí jsem brala jako samozřejmost — lidi, nářečí, zahrady, chutě i teplý vítr.
Když někde vyrůstáte, spoustu věcí kolem sebe vůbec nevnímáte jako něco zvláštního. Prostě tam jsou.
Lidé, kteří vás zdraví, známé ulice, zahrady, ovoce, které se někde zrovna urodilo, řeč, kterou všichni kolem používají.
Člověk nad tím nepřemýšlí.
Až když jsem se z jižní Moravy přestěhovala na Vysočinu do Jihlavy, začala jsem si postupně uvědomovat, kolik takových obyčejných věcí jsem vlastně brala jako samozřejmost. Některé mi začaly chybět skoro hned. Jiné až po čase.
A možná nejvíc mě překvapilo, že to nejsou žádné velké věci. Jsou to spíš maličkosti.
Jižní Morava, jak ji mám uloženou v sobě.
Lidé a obyčejné povídání
Když vzpomínám na jižní Moravu, hodně se mi vybavují lidé. Připadali mi vždy takoví otevření, komunikativní, často usměvaví a dobrosrdeční. Samozřejmě neříkám, že takový byl úplně každý. To by ani nebylo možné. Ale byla jsem zvyklá na určitý způsob komunikace, který mi dnes někdy někde chybí.
Lidé na Moravě se uměli hodně smát, i když měli těžkou práci nebo jejich život nebyl vždycky jednoduchý. Dokázali si najít alespoň chvíli na legraci, posedět spolu a zasmát se. 🙂
A právě tahle veselost a schopnost udělat si hezkou chvíli i z obyčejného dne mi na nich vždycky byla sympatická. Možná i proto, že to mám podobně i já. Ráda se směju a mám ráda lidi, se kterými je člověku prostě dobře a se kterými se dokážete od srdce zasmát. 🙂
Člověk třeba přišel do obchodu, párkrát potkal stejnou prodavačku, prohodil s ní pár slov a postupně už to nebylo jen o tom, že zaplatil a odešel. Ale za nějaký čas už jste se vlastně trochu znali.
Na vesnicích to ale samozřejmě mělo i malou nevýhodu. Tam zase každý rád věděl všechno o všech. Kdo kam šel, kdo přijel, kdo s kým byl, co se u koho děje a co je nového. Někdy to bylo skoro až moc, ale dnes se tomu vlastně spíš usměju. I to k tomu prostředí patřilo. 🙂
Byla v tom taková zvláštní směs blízkosti, zvědavosti a toho, že lidé o sobě prostě věděli.
Zahrady, ovoce a pocit, že kolem pořád něco roste
Další věc, která mi chybí je země. Půda. Zahrady. Ten pocit, že kolem člověka pořád něco roste.
My sami jsme zahrádku vždycky neměli. Přesto jsem byla zvyklá na to, že když měl někdo přebytek ovoce a když už nevěděl co s ním, daroval ho třeba sousedovi nebo kolegyni v práci. Tehdy mi to připadalo úplně normální. A tak by mě vůbec nenapadlo, že mi jednou bude chybět třeba miska čerstvě utržených ostružin. Nebo domácí hrozny.
A přitom právě hrozny mi dnes někdy opravdu chybí. Nikdy bych tomu dřív nevěřila. 🙂
Po přestěhování se do Jihlavy jsem navíc nějakou dobu vůbec nevěděla, kde některé věci sehnat. Kde koupit černý rybíz, angrešt nebo další ovoce. Dnes už samozřejmě vím, kam jít. Ale chvíli mi trvalo, než jsem si našla svoje nová místa.
A možná právě z toho všeho vyrostla i moje dnešní radost z pěstování na lodžii. I když má jen pár metrů, mám ráda ten pocit, že něco zasadím, ono to začne růst a já si pak můžu utrhnout vlastní rajče, papriku nebo pár lístků bylinek. Je v tom něco důvěrně známého.
Vinice a hrozny, které mi dnes někdy opravdu chybí.
Některé chutě prostě zůstávají
S jižní Moravou mám spojené i chutě. A neumím vlastně říct, jestli jsou ta jídla, která jinde ochutnám, opravdu jiná nebo je jinak vnímám jen já. Každý kraj má přece jen svoje zvyky, svoje recepty a způsob, jakým se některé věci připravují. Ale občas něco ochutnám a řeknu si, že to prostě není úplně ono. Chutná to jinak. Ne vyloženě špatně. Jen jinak.
A naopak někdy stačí známá chuť nebo vůně a člověk se najednou v myšlenkách vrátí o roky zpátky.
Je zvláštní, co všechno v sobě paměť uchovává. Někdy si nevzpomeneme na přesné datum ani na to, co jsme tehdy měli na sobě, ale vůni nebo chuť si pamatujeme úplně přesně.
Teplý vítr
Jedna z věcí, které jsem po přestěhování se opravdu pocítila, bylo počasí. Na Vysočině mi připadá celkově chladněji. A nejvíc to asi cítím na větru. Na jižní Moravě si pamatuju dny, kdy foukal vítr, ale byl teplý. Člověk vyšel ven a necítil v něm ten chlad.
Tady mám někdy pocit, že i když je hezký den, vítr si stejně najde způsob, jak mi připomenout, že jsme na Vysočině. 🙂
Možná je to úplná maličkost. Ale právě podobné maličkosti začne člověk vnímat až tehdy, když se přestěhuje jinam. Dřív by mě ani nenapadlo, že budu někdy vzpomínat na teplý vítr.
A potom naše řeč
Ta mi chybí taky. Malú, velkú, takovú… Slova a koncovky, které mi celý život připadaly naprosto normální. Dokud jsem se nepřestěhovala někam, kde se tak samozřejmě nemluví. A dnes, když někde zaslechnu známé nářečí, skoro vždycky zbystřím. Někdy opravdu stačí jediná věta. A hned mám pocit, že toho člověka nějak znám, i když ho samozřejmě vůbec neznám. Jen ta řeč je známá. A zvláštním způsobem blízká.
Zábavy, tancovačky a rockáče
Když si vybavím dobu, kdy jsem na jižní Moravě žila, patří k tomu také různé vesnické zábavy, tancovačky, koncerty a rockáče. Tehdy mi na tom nepřišlo nic zvláštního. Prostě se vědělo, že někde něco bude a šlo se tancovat. Byla to běžná součást života. A právě to je možná jedna z věcí, které si člověk začne uvědomovat až zpětně.
Malované sklípky a kapličky – kus moravské tradice.
Návraty na známá místa
Na jižní Moravu se pořád moc ráda vracím. A čím jsem starší, tím víc mám pocit, že se nevracím jen na určité místo. Vracím se i do části svého života. Stačí projet známou ulicí a najednou si vzpomenu na něco, na co jsem roky nemyslela. Vidím dům a vybaví se mi lidé. Projdu kolem nějakého místa a najednou si vzpomenu, co se tam kdysi stalo. Někdy je to úplná maličkost. Jedna věta. Jeden obraz. Něčí smích. A najednou je to všechno zase na chvíli mnohem blíž.
Možná právě proto se tam tak ráda vracím. Nejen kvůli tomu, jak jižní Morava vypadá. Ale kvůli tomu, co tam mám uložené ve vzpomínkách.
Pole s vlčími máky a vesnice na obzoru.
Domov může být na více místech
To všechno ale neznamená, že bych se v Jihlavě necítila dobře. Právě naopak. I tady jsem si postupně našla svoje místa, svoje cesty a svoje zvyky.
Mám ráda Jihlavu i přírodu kolem ní. Líbí se mi, že máme spoustu věcí na dosah. A už dávno vím, kde co sehnat, koupit nebo kam zajít. Jen to chvíli trvalo. Asi jako všechno, co má člověku začít připadat známé.
A možná jsem právě díky přestěhování se pochopila, že člověk může mít rád místo, kde žije teď, a přitom mu pořád mohou chybět některé věci z místa, odkud pochází. Jedno nevylučuje druhé.
Jižní Moravu mám v sobě pořád. V řeči. Ve vzpomínkách. V chutích. V tom, jak se dívám na zahrady a všechno, co v nich roste. V tom, že mě potěší pár slov s někým cizím. A možná i v tom, že mi občas chybí ten teplý vítr, kterého jsem si tehdy skoro nevšímala.
A pokaždé, když se tam vrátím, mám zvláštní pocit. Některé věci se změnily. Jiné zůstaly stejné. A něco z toho všeho ve mně zůstalo taky.
Dnes už mám svůj domov jinde, ale nikdy nezapomenu, odkud pocházím. Jižní Morava bude vždycky součástí mého života, mých vzpomínek i mě samotné. A vždycky se tam budu ráda vracet. 🙂
