Zážitky nebo věci? Co je víc? Já mám jasno

Když se člověk podívá pár let zpátky, často si už ani nevzpomene, jaké věci si kdysi koupil. Zato si dokáže vybavit výlety a místa, která navštívil, něco, co ho překvapilo nebo obyčejnou chvíli, kterou s někým prožil. A já to tak taky mám.

Pro mě mají větší hodnotu zážitky a vzpomínky než věci. Samozřejmě si vážím všeho, co máme. Ale když se ohlédnu zpátky, mnohem častěji si vybavím místa, kde jsme s manželem byli, naše výlety a různé drobné momenty, které jsme spolu zažili.

A podobně to mám i se vzpomínkami na maminku. Když si na ni vzpomenu, nevybavují se mi věci, ale hlavně chvíle, které jsme spolu prožily. Kam jsme spolu chodily, kde jsme byly, čemu jsme se smály nebo co jsme spolu dělaly. Právě takové obyčejné momenty mi dnes zůstávají v paměti nejvíc. 🤍

Krásná vzpomínka nemusí vzniknout na drahé dovolené

Když se řekne cestování, člověk si možná představí velké dovolené a daleké cesty. Jenže já to tak vůbec nemám. Moc hezkou vzpomínkou pro mě může být několik dní v horách, ale úplně stejně jednodenní výlet někam kousek od domova. Někdy stačí sednout do auta, vyjet pár desítek kilometrů, projít se po městě, kde jsme ještě nebyli, něco zajímavého objevit, dát si cestou něco dobrého a večer se zase vrátit domů.

A přesto z toho může být den, na který si vzpomenu ještě za několik let. Třeba naše letošní cesta do Vysokých Tater pro mě byla krásným zážitkem, protože hory mám opravdu moc ráda. Ale stejně tak si ráda vzpomenu i na mnohem menší výlety, při kterých jsme vlastně nikam daleko nejeli. Třeba jako byl nedávný výlet do Polné. 🚗

Někdy podle mě člověk hledá zajímavá místa příliš daleko a přitom může stačit vyjet jen kousek od domova.

Vzpomínky z našich výletů – ať už do hor, nebo jen kousek od domova.

✕ ❮

❯

Za každý náš společný výlet jsem vděčná

Když si všechny naše cesty vybavím, uvědomuju si taky, jak moc jsem za ně vděčná. A vděčná jsem samozřejmě i svému manželovi. Já totiž nemám řidičský průkaz, takže když cestujeme autem, všechny naše výlety odřídí on.

Někdy je cesta krátká, jindy stráví za volantem několik hodin. Já se mezitím můžu dívat z okna, sledovat krajinu, hledat v telefonu, kam bychom se ještě mohli cestou podívat nebo kde zastavíme. Samozřejmě ale sleduju i cestu a dávám pozor na to, kudy jedeme a co se kolem nás na silnici děje.

Když si uvědomím, kolik kilometrů už kvůli našim společným cestám najezdil, opravdu si toho vážím a jsem mu za to vděčná. Bez něj bych se na spoustu míst, o kterých dnes píšu tady na Lenna stories, možná vůbec nepodívala.

Ne každý výlet musí být dokonalý

Samozřejmě ne každá cesta proběhne přesně podle plánu. Někdy nevyjde počasí. Jindy přijedeme někam a místo není takové, jak jsme si ho představovali. Někdy jsme unavení, něco nestihneme nebo zjistíme, že jsme si měli výlet naplánovat trochu jinak. A jindy se prostě něco pokazí.

Jenže když se na takovou cestu člověk podívá s odstupem, často zjistí, že právě tyhle drobnosti jsou součástí celé vzpomínky. Nepamatujeme si totiž jen památku, výhled nebo náměstí, které jsme viděli. Pamatujeme si také cestu. Co jsme si cestou dali dobrého. Kde jsme neplánovaně zastavili. Co nás překvapilo. Čemu jsme se smáli. Nebo nějakou úplnou maličkost, která by pro někoho jiného vůbec nic neznamenala.

A možná právě to mám na výletech nejraději. Nejen samotná místa, ale všechno, co se kolem nich odehrává.

I obyčejné chvíle na cestách mají svoje kouzlo.

✕ ❮

❯

Proč na výletech tolik fotím

Kdo už Lenna stories nějakou dobu čte, asi ví, že na výletech opravdu hodně fotím. 🙂

Fotografie samozřejmě používám do článků na blogu, ale pro mě mají ještě jednu mnohem důležitější hodnotu. Jsou to vzpomínky. Stačí po několika letech otevřít starší složku s fotografiemi a najednou si člověk začne vybavovat věci, na které už skoro zapomněl. Jaké bylo počasí. Kde jsme se zastavili. Co jsme ten den jedli. Co nás překvapilo. Nebo třeba úplně obyčejný okamžik, který se do žádného článku nikdy nedostal. A někdy právě jedna jediná fotografie dokáže vrátit celý den.

Jednou možná budeme cestovat mnohem méně

Občas mě napadne ještě jedna věc. Jednou budeme s manželem staří. Možná už nebudeme moct tolik cestovat, možná se nám nebude chtít jezdit tak daleko a třeba budeme opravdu sedět doma v papučích. 🙂

A právě tehdy si budeme prohlížet všechny ty fotografie. Zavzpomínáme si na naše výlety a možná si řekneme: „Pamatuješ, jak jsme tenkrát byli tady?”

A doufám, že si u některých fotek vzpomeneme i na všechny ty malé věci kolem. Co se nám tam stalo, co jsme cestou řešili nebo čemu jsme se tehdy smáli. Možná právě proto mi dává smysl zážitky sbírat už teď. Ne proto, abychom měli co nejdelší seznam navštívených míst. Ale abychom jednou měli na co vzpomínat.

Nemusíme být pořád někde na cestách

To všechno ale neznamená, že potřebuju pořád někam jezdit. Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, podle blogu to někdy může vypadat, že jsme pořád někde na cestách. Ve skutečnosti máme i dlouhá období, kdy nikam nejedeme. A vlastně mi to tak vyhovuje.

Možná si právě díky tomu dokážu jednotlivých výletů víc vážit. Kdybychom byli neustále někde pryč, možná by pro mě časem přestaly být něčím výjimečným.

Vzpomínky samozřejmě nevznikají jen při cestování

Zážitky a vzpomínky si totiž nemusíme vytvářet jen na cestách. Může to být úplně obyčejný společný večer, návštěva kina, koncert, hokej nebo cokoliv jiného, co spolu rádi děláme. Někdy právě takové chvíle zůstanou v paměti stejně silně jako velký výlet. Podle mě ani tolik nezáleží na tom, kde člověk je, ale spíš s kým ten čas tráví a co spolu lidé prožijí. Cestování je jen jedna z věcí, díky kterým si společné vzpomínky vytváříme.

Vzpomínky vznikají i mimo cesty – v kině, na koncertě nebo třeba v akváriu.

✕ ❮

❯

Nejhezčí věci si často domů nepřivezeme

Z výletu si můžeme přivézt suvenýr, něco dobrého nebo nějakou drobnost. Ale to nejdůležitější si podle mě stejně odvážíme v sobě. Vzpomínku na místo, kde jsme byli. Na člověka, se kterým jsme tam byli. Na něco, co jsme spolu viděli a zažili.

A čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že právě tohle má pro mě největší hodnotu.

Až se jednou budu dívat zpátky, asi nebudu počítat věci, které jsme měli. Spíš si budu pamatovat, kde jsme spolu byli, co jsme viděli, čemu jsme se smáli a co jsme spolu zažili. Proto jsem vděčná za každý náš výlet. Za ty větší i úplně obyčejné. Za místa stovky kilometrů daleko i za ta, která máme skoro za rohem.

A hlavně za člověka, se kterým všechny tyhle vzpomínky můžu vytvářet. 🙂

A jak to máte vy? Když se podíváte pár let zpátky, vybavíte si spíš věci, které jste si koupili, nebo zážitky a chvíle, které jste s někým prožili?